Rezonanční techniky umožňující bifonii a rozšíření hlasového rozsahu

Vložil 17.7.2013 Daniel Jaroš

MUDr. Martin Kučera – Ušní, nosní a krční ambulance Rychnov nad Kněžnou – Centrum léčby hlasových poruch.

Díky soudobým hudebním trendům se setkáváme stále častěji v oblasti world music, experimentální rockové, jazzové a vážné hudby s vlivy hudby etnické. Jednou z pozoruhodných hlasových technik, se kterou se můžeme setkat, je zpěv khoomij ( v některé literatuře též nazývaný alikvotní zpěv ). Jedinečnost této techniky spočívá v možnosti rozšíření hlasového rozsahu do oblastí, které by zpěvák normálně nezazpíval, a v možnosti zpěvu dvou slyšitelných hlasů jedním zpěvákem ve stejný okamžik. Mimo hudbu se s touto technikou můžeme setkat i v některých psychoterapeutických postupech.

Každý přirozeně tvořený slyšitelný tón obsahuje kromě základního tónu i tzv. částkové ( alikvotní, vyšší harmonické ) tóny. Jejich rozložení a jejich akustická energie pak tvoří barvu tónu, jeho charakteristický zvuk. Částkové tóny jsou celé násobky základní frekvence.

Například tón C má základní frekvenci 65,4 Hz, alikvotní tóny následují ve frekvencích 130,8 – 196,2 – 261,2 – 329,6 – 392,4 – 457,8 – 523,2 – 588,6 – 654 – 719,4 – 784,8 – 850,2 – 915,6 – 981 – 1046,4 – 1101,8 – 1167,2 Hz ….., to odpovídá řadě tónů C, c, g, c1, e1, g1, b1, c2, d2, e2……Za normálních okolností vyšší harmonické tóny slyší člověk jen ojediněle při dobrém hudebním sluchu. Technika khoomij umožňuje díky speciální práci s rezonančními dutinami potlačit akustickou energii celé skupiny alikvotních tónu a naopak zvýšit akustickou energii jiných natolik, že se stávají slyšitelné samostatně, nebo současně se základním tónem a nebo se skupinou jiných alikvotních tónů.

Khoomij je zpěv charakteristický pro oblast pohoří Altaje, to znamená republika Tuva, severozápadní Mongolsko. Dále se můžeme s podobnou technikou setkat u zpěvu tibetských lamaistických mnichů, kteří pracují zejména s využitím rezonancí hlubokých tónů. Používání tohoto zpěvu se v lamaismu datuje zhruba od 10. století, kdy expandoval do oblasti Mongolska a byl infiltrován některými původními šamanskými technikami, mimo jiné i zpěvem khoomij. Další izolované oblasti, kde se můžeme s obdobnou hlasovou technikou setkat jsou Radžastan, nebo kmen Rosa v jižní Africe. Na vznik této techniky jsou dvě základní teorie. První hovoří o tom, že se jedná o v dávné minulosti běžně užívaný zpěv, na který se časem na většině míst zapomnělo a dochoval se jen v ojedinělých lokalitách. Druhá udává možnost pozdějšího vzniku z rozvinutí speciálních rezonančních technik hry na některé hudební nástroje. Po celém světě je známá celá řada nástrojů, kdy zvuk nástroje tvoří hráč prací s alikvotními tóny v oblasti dutiny ústní hltanu a dutiny nosní. Základní tón se tvoří v nástroji, vše ostatní v násadní trubici hráče. Nejstarším známým hudebním nástrojem pracujícím na uvedeném principu je didjeridoo, původní nástroj kmenů obývajících oblast severní Austrálie. Stáří jeho použití je různými odborníky odhadována na 15000 – 40000 let. Po stejnou dobu až do období kolonizace v novověku žily komunity australských domorodců nezměněným způsobem života, bez znalosti zpěvácké techniky připomínající khoomij. Další nástroje, které pracují na obdobném principu jsou například pansvětově rozšířený hudební luk a i v českých zemích známý a používaný nástroj brumle (grumle, maultrumel, židovská harfa…). Právě hra na brumli je v oblasti rozšíření khoomij dovedena k naprosté dokonalosti. Z uvedeného lze usuzovat na postupný vývoj přes hudební luk k brumli a následně ke khoomij.

Na techniku zpěvu khoomij lze nahlížet ze dvou pohledů.

 

1. Rozdělení dle použití rezonančního prostoru násadní trubice zpěváka, kdy může použít prostor mezi hlasivkami, rty a dutinou nosní jako jednu rezonanční dutinu. Nebo technika dvou dutin spočívající ve vytvoření dvou rezonančních dutin, kdy je celý prostor přepažen jazykem na dvě části.

 

2. Rozdělení dle nejvýrazněji slyšitelného zvuku či zvuků. Jedná se o rozdělení tradiční, které je používáno samotnými zpěváky. Nejrozšířenější názvosloví pochází, stejně jako jméno celé techniky z Tuvijského jazyka.

 

Obecně nejznámější a nejatraktivnější poslechově jsou styly kargyra a sygyt.

 

Kargyra – znamená v původním významu hrčení, chřestění, rachocení. Je zde charakteristický hluboký chrčivý hrudní hlas. Zpěvák pracuje technikou jedné dutiny a k prohloubení hlasu používá současné zapojení hlasivek a vestibulárních řas, to jsme pozorovali při použití stroboskopie.

Přidává-li zpěvák k základnímu hlubokému hlasu druhou slyšitelnou melodickou linku, pohybují se výšky tónů v rozmezí 1 až 2 oktáv nad základním tónem. Alikvotní tóny mezi oběma znějícími tóny jsou částečně potlačeny. Vyšší hlas má většinou nižší akustickou energii oproti základnímu tónu nízkému. Technika se používá s textem.

 

Sygyt – v překladu znamená flétna. Pro tento styl je charakteristický vysoký znějící tón připomínající flétnu. Zde nalézáme značné zesílení alikvotních tónů 2 až 3 oktávy nad základním znějícím tónem. Základní tón je tišší a nebo je téměř potlačen, stejně jako částkové tóny mezi slyšitelnými frekvencemi, které jsou potlačeny výrazněji oproti zmíněné kargyře.Technika se používá jako ozdoba textu na konci slov, vět.

Další styly jsou většinou různé přechody nebo variace dvou základních technik a někdy jsou velice individuální. Dag kargyra (horská kargyra) – zpěvák ji zpívá jen v horách a pracuje zde navíc s ozvěnou skal, která zpěv doprovází. Khovu kargyra (stepní kargyra) – zpívá se koňům, při zpěvu jsou rty sevřené. Bonborngnadyr (bonbarna, návrat k sobě samému), zde je charaktristické použití rytmizace zvuku rty, jedná se o měkčí kargyru. Nemá text. Kanzyp (osamocení), harmonický smutný zpěv bez textu. Genadij Tumat, unikátní technika, kterou dovedl zpívat jedině její autor Genadij Tumat a nikdo jiný.

Obecně lze říci, že zpěváci khoomij se při tvoření dalšího hlasu pohybují v oblasti 6. – 12. alikvotního tónu a velice dobří zpěváci jsou schopni použít až 18. alikvotní tón.

K zvýraznění jednotlivých tónů zpěváci používají mimo již zmíněné současné použití vestibulárních řas a hlasivek při fonaci modelace tvaru zejména dutiny ústní a hltanu jako by se snažily přemrštěně nastavit rezonanční dutiny na vyslovování samohlásek A, E, I, O, U.

Ukázka: Sygyt ( obr. č, 1 ), sledovány pouze intenzivnější částkové tóny jejichž relativní amplituda nepřekračuje -60 dB. Před nasazením sygytu ( obr. č. 1 část – a ) bylo rozložení základního znějícího tónu g1 200 Hz/ -53 dB, 400 Hz/ -36 dB, 600 Hz/ -22 dB, 800 Hz/ -53 dB, 1200 Hz/ – 31 dB, 3000b Hz/ -40 dB. Po nasazení vysokého znějícího tónu došlo k následným změnám spektra ( obr. č. 1 část – b ). Tóny o 200 Hz a 400 Hz mají nezměněnou akustickou energii, frekvence 1600 Hz se dostává na stejnou akustickou energii jako má základní znějící tón o 400 Hz. Alikvotní tóny mezi 400 a 1600 Hz mají akustickou energii výrazně potlačenou. Nad stále znějící základní frekvencí začíná zpěvák vytvářet melodii ve vysokých tónech v rozmezí mezi 1600 Hz – 2400 Hz. Jsou tvořeny dva slyšitelné hlasy, základní stálý tón odpovídající g1 a druhá melodická linka, která se pohybuje v rozmezí g3 až d4 ( obr. č. 2 ).

(Akustická 3D analýza provedena programem SpectralLAB – FFT Spectral Analysis Systém)