Zpěv khoomei

Vložil 17.7.2013 Daniel Jaroš

Jednou z pozoruhodných hlasových technik, se kterou se v poslední době můžeme setkat, je zpěv khoomei. Každého posluchače při prvním poslechu ohromí především možnost zpěvu dvou, v některých případech tří až čtyř slyšitelných tónů jedním zpěvákem současně. Další zvláštností je schopnost zpěváka při použití techniky zpěvu khoomei rozšířit svůj hlasový rozsah nad možnosti základního rozsahu jeho běžného zpěvného hlasu .

Domovem khoomei je republika Tuva ( především její západní část ), odtud pochází i samotný název techniky vycházející z tuvijského slova hrdlo. ( Z překladu vychází i západní název techniky – hrdelní zpěv, jako další názvy se používá alikvotní zpěv, bifonický zpěv. ) Obdobným zpěvem v celém rozsahu hlasového projevu zpěváků je xoomij severozápadního Mongolaska. Mimo zmíněné dvě těsně sousedící oblasti centrální Asie nalézáme pěvecké techniky s podobnými rysy i na několika dalších místech světa. Patří sem například zpěv uzlian ( nebo tamak kurai ), se kterým se setkáváme u Baškirků žijících v ufské a oremburské oblasti v evropské části Ruska. Baškirkové přišli do Ruska v druhé polovině prvního tisíciletí z centrální Asie a přinesli si s sebou i svůj zpěv. Do zpěvu budhistických mnichů v Tibetu se dostaly vlivy khoomei s expanzí budhismu do Mongolska v 15. stol. našeho letopočtu, zde došlo k infiltraci tibetského budhismu některými šamanskými praktikami včetně použití hrdelního zpěvu. Gornoaltajský bifonický zpěv kay používaný zpěváky epických písní vychází teké z těsného kulturního kontaktu. Další obdobnou hlasovou techniku můžeme slyšet v Radžastanu, nebo u kmene Xhosa v severovýchodní části Jihoafrické republiky,zpěv umngqokolo.

Jak vzniká hlas

Než budeme hovořit o jednotlivých stylech khoomei, je nutné pochopit základní mechanizmy vzniku hlasu a něco málo z hudební teorie. Každý přirozeně tvořený slyšitelný tón obsahuje mimo základního tónu ( základní slyšitelné frekvence ) i tzv. částkové tóny ( vyšší harmonické tóny, alikvótní tóny ). Částkové tóny jsou celé násobky frekvence základního tónu ( viz tabulka ). Rozložení akustické energie těchto tónů tvoří výslednou charakteristickou barvu slyšitelného tónu. Necvičené ucho je schopné rozlišit některé částkové tóny jen ojediněle.

Řada částkových tónu pro základní tón C.

tón C c g c1 e1

frekvence / Hz / 65,4 – 130,8 – 196,2 – 261,2 – 329,6

g1 b1 c2 d2 e2 …

392,4 – 457,8 – 523,2 – 588,6 – 654 ….

Lidský hlas vzniká v dýchacích cestách. Proud vzduchu jdoucí z plic rytmicky proráží štěrbinu mezi uzavřenými hlasivkami a tak způsobuje kmitání jejich sliznic. Frekvence kmitů sliznic hlasivek odpovídá frekvenci základního hrtanovému tónu. To znamená, že 65 kmitů sliznice hlasivek za sekundu tvoří tón C o frekvenci 65 Hz. Hlasivky pracují obdobně jako struny, při jejich rozkmitání vznikají také frekvence rovnající se celistvým násobkům základní frekvence, tak dojde ke vzniku alikvotních tónů. Na hlasivkách vzniklý základní hrtanový tón je rozezvučen v rezonančních dutinách těla, jako jsou plíce, hrtan, hltan, dutina ústní, dutina nosní a vedlejší nosní dutiny. Každá rezonanční dutina funguje jako akustický filtr a má schopnost rozrezonovat určité tóny ( tzv. formanty ) a okruhy tónů. S největší šíří frekvencí dokáže pracovat dutina ústní, díky své možnosti měnit výrazně svůj tvar pomocí rtů a jazyka. Rozložením jednotlivých formantů a jejich akustických energií je odpovědné za vznik zvuku jednotlivých samohlásek. Rozložení akustických energií jednotlivých vyšších harmonických tónů dává charakteristickou barvu základního tónu. K tvorbě souhlásek dochází uzávěrem nebo zúžením prostoru v rezonančních dutinách, tak vznikají charakteristické zvuky odpovídající šumu, například u hlásek P, B, F tvoří překážku rty.

Z předchozích řádků vyplývá podstata techniky khoomei, kdy díky velice přesné práci s rezonančními dutinami těla je zpěvák schopen zesílit akustickou energii některých částkových tónů, nebo jejich skupin natolik, že se stávají běžně slyšitelné a mohou tvořit samostatný hlas, nebo hlasy při zpěvu. Při běžně tvořeném tónu je většina akustické energie koncentrována do základního tónu, při khoomei dochází k redistribuci akustické energie směrem k vybraným vyšším harmonickým tónům.

Styly kmoomei

V Tuvě je tradičně členěno khoomei na řadu zpěvních stylů, které se dají charakterizovat podle výsledného zvukového efektu.

Kargyra: V překladu znamená chrčení, chrchlání, rachocení. Při poslechu dominuje hluboký, chrčivý hrudní hlas v dolním rozsahu zpěváka. Připojí-li zpěvák druhý hlas, pohybuje se v rozmezí 1 až 2 oktáv nad základním tónem. Akustická energie částkových tónů mezi slyšitelnými frekvencemi je ve většině případů potlačena. Vyšší hlas má většinou nižší intenzitu oproti základnímu hlubokému hlasu. Při zpěvu se používá dlouhý dech a otevřené samohlásky u, o, e, a. To umožňuje zpívat styl kargyra s textem na rozdíl od většiny ostatních stylů, které se zpívají bez textu. Patřičné hloubky a drsnosti základního hlasu zpěvák dosahuje současným rozkmitáváním hlasivek a vestibulárních řas ( nepravé hlasivkové vazy ) hrtanu, které leží nad hlasivkami a při vzniku normálního hlasu se do jeho tvorby nezapojují.

Sygyt: V překladu znamená flétna. Charakteristickým zvukem toho stylu je výrazný vysoce posazený tón připomínající flétnu. Základní hlas se zpívá ve středním rozsahu zpěváka a je o něco tišší. Vysoký hlas se pohybuje 2 – 3 oktávy nad základním tónem. Sygyt se zpívá čistě bez textu, nebo jako kolorace písní mezi textem. Pro vytvoření vysokého současně znějícího tónu se zesilují nejčastěji 9., 10. a 12. alikvotní tón.

Khoomei: V překladu hrdlo. Jeden ze stylů celé techniky khoomei nese i její název, charakteristickým znakem tohoto stylu je měkký čistý hlas zpívaný ve střední části rozsahu zpěváka s jední či více vyššími hlasy.

Borbangnadyr: Vychází z tuvijského slova valit, základní hlas je zpíván v baritónovém nebo basovém rozsahu, pro použití alikvotních tónů je charakteristické tremolo. Ozývají se celkem tři hlasy současně.

Ezengileer: Základ slova odpovídá překladu slova třmen, zvuk této techniky připomíná cinkání kovu, třmenu. To je dáno třpitivým zvukem rozeznělých alikvotních tónu. V této technice je důležité střídání vysokého hlasu, vzniklého zesílením nosních rezonancí s hlubokým hrdelním tónem. Toho zpěvák dosahuje rytmickým oddělováním nosohltanu od nižších částí hltanu pomocí měkkého patra.

Mimo vyjmenované základní styly zpěvu khoomei jsou používány různé variace a přechody jednotlivých stylů. Některé jsou velice specifické pro určitou oblast nebo rodinu. Proto jen ty nejdůležitější:

Khovu kargyra: Tzv. stepní kargyra, která se zpívá při jízdě na koni. Rytmus zpěvu se přizpůsobuje pohybům koně. Zpěvák nechává foukat z boku vítr na rty, které jsou v kroužku a tak zesiluje alikvotní tóny.

Dag kargyra: Horská kargyra, zpívá se v horách a zpěvák pracuje s ozvěnou.

Chilandyk: Je kombinací sygytu a kargyry.

Dumchuktaar: Znamená jdoucí z nosu, nosem zpívaný hlas při zavřených ústech. Bývá kombinován s jinými základními styly, kterým pak dává charakteristickou nosní rezonanci.

Opei khoomei: někdy se také nazývá tönmes khoomei, nikdy nekončící khoomei. Tento zpěv se používá jako ukolébavka pro děti.

Sygyt borbannadyr: Jedná se o sygyt zpívaný se stylem borbannadyr. Tento styl můžeme někde najít pod jméne jeho autora Gennadi Tumat.

Kangzyp: Vychází ze slova smutný, jedná se o hluboce individuální alikvotní zpěv, který si zpívají lidé v depresi.

Xörekteer: Xöreek odpovídá výrazu prsa, jde o hluboký zpěv zpívaný v nejnižším prsním rejstříku. Zpívá se s textem před, nebo mezi použitím alikvotního zpěvu bez textu.

Oidupa: Jde o první městský styl kargyry, který je nazván po svém tvůrci.

Na rozdíl od Tuvy, kde byla lidovými zpěváky terminologie zpěvu khoomei velice rozpracována, v Mongolské obdobě, zpěvu xoomij, nebylo do nedávné doby žádné obecně uznávané dělení . Teprve folklorista Badraa se zpěvákem Tseredavou vytvořili umělé dělení podle místa vzniku tónu a místa jeho rezonance. Znalost tohoto dělení nám může také poodhalit něco z techniky zpěvu. Uruulyn, zde je druhý hlas z alikvotních tónu tvořen na rtech. Xamryn – nosní, tagnain – patrový, bagalzuuryn – hrtanový, tseejiin – hrudní a xevliin – břišní. Někdy se můžeme setkat s termínem xarxiraa, jedná se o kontraverzní styl, který řada zpěváků za xoomij nepovažuje.

Historie a tradice

Dosud není přesně známo jak stará je technika zpěvu khoomei. V současné době existují dvě protichůdné teorie. První zastává názor, že se jedná o velice starou techniku, na kterou lidstvo v průběhu času zapomnělo a k jejímu uchování došlo jen na několika izolovaných místech. Druhý názor se opírá o úvahy, že se jedná o techniku novějšího data, kdy ke zrození zpěvu khoomei došlo přenesením rezonančních technik ze hry na hudební nástroje, které k ozvučení a tvorbě tónu potřebují rty, dutinu ústní, hrdlo hráče. Takové nástroje nalezneme po celém světě. Historicky nejstarším je bezesporu australské didjeridoo, hráč k rozeznění potřebných alikvótních tónů nástroje používá dutiny ústní a jazyk obdobným způsobem jako zpěvák khoomei při tvorbě druhého hlasu. Přestože kultura australských domorodců dokázala udržet po dlouhá tisíciletí nezměněný způsob života, obdobu zpěvu khoomei v jejich vokálním projevu nenalezneme. Všechny kultury, které používají techniky podobné khoomei mají virtuózně zvládnutou hru na brumli ( grumle, židovská harfa…). Brumle je nástroj vycházející patrně z hudebního luku, vyskytuje se v různých provedení téměř po celém světě a opět zde nacházíme obdobnou práci s alikvotními tóny v rezonančních dutinách hráče. Tato fakta by dávala za pravdu úvahám o pozdějším vzniku khomei přenesením techniky hry na brumli. Jedním z mála historických ukazatelů stáří techniky khomei může být putování baškirků z centrální Asie do oblasti jejich současného výskytu. Doba jejich putování se odhaduje na druhou polovinu prvého tisíciletí. Z toho vyplývá, že v té době technika již existovala.

V samotné Tuvě je povážován zpěv khoomei za původní šamanskou techniku. Zpěvem, který napodobuje zvuky okolního světa bohatého na vyšší harmonické tóny, se snaží člověk vcítit do pocitu tekoucí vody, svištícího větru, skály. Rozezvučováním alikvotních tónu se také člověk sám harmonizuje a léčí. Prý ženy upřednostňují muže, kteří khoomei zpívají, barva jejich přirozeného hlasu jim připadá svůdnější. Khoomei se dá používat i k vnímání nebezpečí z okolí, když při uvolněném zpěvu náhle začnou vznikat nepřesnosti, je to možné považovat za indikátor podvědomím vnímaného napětí a nebezpečí. Dle tradice nemají khoomei zpívat ženy, jeden z důvodů je předpokládaný vznik neplodnosti.

Jak si zkusit alespoň něco z khoomei

Závěrem alespoň několik návodů, jak dosáhnout rozeznění alespoň dvou slyšitelných hlasů současně. Nejedná se o přesné návody na zpěv khoomei, spíše jde o inspiraci. Přivřete ústa, tváře mírně přitáhněte směrem k zubům, tím se lehounce posunou i rty vpřed, ty zůstávají uvolněné. Zadní polovinu jazyka opřete o patro dutiny ústní ( přesněji o oblast přechodu měkkého a tvrdého patra ). Nasaďte základní tón ze středu vašeho hlasového rozsahu. Při mírném povolení uzávěru mezi kořenem jazyka a patrem se začne ozývat druhý slyšitelný tón. Nepatrným posunem jazyka nebo rtů se dá měnit výška druhého tónu. Dolní ret se dá vtahovat směrem do úst až za úroveň zubů. Další možností, je přizvednutí zadní poloviny jazyka opět směrem k patru a opření jeho špičky o horní zuby, jako při vyslovování hlásky L. Po nasazení středního hrtanového tónu se začne ozývat opět alikvot, který se dá dobře měnit a modulovat pomocí rtů a pohybů špičky jazyka po patře směrem vzad. Obecně lze použít k vytvoření slyšitelných alikvotních tónů změnu tvaru dutiny ústní, jemný pohyb v uzávěru jazyk – patro a zuby – jazyk, posuny dolní čelisti vpřed a vzad, posuny rtů v horizontální i vertikální rovině, pohyby samotného měkkého patra.

Při zkoušení popsaných efektů je nutné dbát na dobrou rezonanční techniku, nesmí se tlačit intenzita zpěvu jen tlakem na hrtan. Při pocitu únavy hlasu je nutná delší pauza, jinak hrozí nebezpečí poškození vašich hlasivek.

Martin Kučera